Sladká nevědomost

 

Rozlomím, přivoním, položím na jazyk a nechám ji volně rozpouštět. Po těle se rozleze blaho. Je lehce nahořklá, ale zároveň sladká. Patrně nejsilnější mléčná čokoláda na světě, s 65 procenty kakaa. V ústech se mi rozplynul další z desítky vzorků na čokoládové degustaci.

 
Vzorky luxusních čokolád z čistě organických surovin a kakaových bobů z vyhlášených plantáží před námi defilují v poněkud bizarním prostředí posluchárny pražské teologické fakulty. Do reprezentačních prostor pořadatele jsme se nevešli. A tak na naše hříšné mlsání shlíží shůry trpící Ježíš z kříže, Boží rodička i současný papež.
 
Čokoládový snob a bob
,,Bacha, at' se z tebe nestane Čokoládový snob,“ volá za mnou při odchodu na degustaci přítel.
,,To nehrozí,“ přesvědčuji sama sebe. Nejkvalitnější čokolády jsou přece hořké, ty nad 80 procent kakaa už jen drhnou na jazyku, do toho se nezblázním ani omylem. Dávám přednost mléčné. Když ale studuji seznam čokolád, které nás čekají, nejsilnější z nich má 75 procent kakaa a většina hořkých se točí „jen“ kolem sedmdesátky. „To je právě jeden z mýtů, které o čokoládě u nás panují. Že čím víc procent, tím kvalitnější. A že tedy nejkvalitnější čokoláda vlastně není moc dobrá, protože je příšerně hořká, říká Martin Richter ze společnosti Čokoláda.cz, která dováží luxusní čokolády z Anglie, Francie a Itálie. „Podíl kakaa je pro kvalitu čokolády klíčový faktor, ale ne jediný,“ dodává. Tradiční výrobci špičkových čokolád jsou většinou rodinné podniky, které si zakládají také na tom, že nepoužívají tukové náhražky, ale výhradně pravé kakaové máslo. Hořké čokolády, které se považují za vyšší třídu, mívají nejméně 50 procent kakaa, mléčné pak nad 30 procent kakaa a 14 až 25 procent mléčných součástí.
 
Hořkost na jazyku
Kakaovník je velmi náročná rostlina, které se daří jen v části Afriky a v Jižní Americe. Potřebuje stín banánovníků, vlhkost a začíná rodit až sedmým rokem po výsadbě. Má také poměrně nízké výnosy. Přední Světoví výrobci jako François Pralus, Michel Cluizel, Bonnat, Valrhona či Rococo si na původu kakaových bobů zakládají, často se podle Martina Richtera vyhýbají produkci největších plantáží v Ghaně a na Pobřeží slonoviny, odkud pochází naprostá většina světového kakaa. „Ač se tím mnohé značky na svých obalech programově nechlubí, snaží se o fair trade,“ tvrdí Richter. Ale sám uznává, že se jen velmi těžko dokazuje, že žádný článek výrobního řetězu nebyl ,,vykořisťován“. Stopu „hořkosti“ totiž nese v podstatě každá čokoláda, neboť rolníci, kteří obdělávají plantáže kakaovníků, nikdy v životě čokoládu ani neochutnají. Už od dob Mayů a Aztéků bylo kakao (nejprve kakaový nápoj, od 19. století pak čokoláda, jak ji známe dnes) výsadou bohatých vrstev. Za sto kakaových bobů bylo údajně možné koupit jednoho otroka. Jako otrkaná obyvatelka západního světa ale představu chudých plantážníků rychle zaplaším dalším degustačním kouskem. Po pár hořkých čtverečcích se mi v ústech konečně rozplývá moje oblíbená sladce mléčná chuť... a najednou: prásk! Na jazyku to zaštípe. Co toje? Pátrám v mozkové přihrádce pro chutě. Sůl. Právě jsem ochutnala svého osobního vítěze: Rococo Salt Sea, mléčnou čokoládu s krystaly mořské soli. Ta kombinace je pecka. I když se tomu asi těžko věří.
 
Z vyšších pater
O poznání hůře na mém jazyce dopadá vzorek čokolády s příměsí růžového oleje, která podle letáku „připomíná vzpomínky na dětství“. Já v ní cítím nepříjemně parfémovaný mastný oční krém nějaké starší dámy, Po další hořké čokoládě, tentokrát se stopami malin, které – podobně jako je tomu u vína – čokoláda sice přímo neobsahuje, ale nese jejich čisté tóny, se mi už v prstech jemně rozmázne další vzorek mléčné. Tentokrát hodně sladký a hodně tučný. „Zase nějaká olejová specialita, proti gustu žádný dišputát,“ běží mi hlavou. Trochu rozpačití jsou i ochutnavači okolo. Co to jen je?
„Tak tohle myl takový chyták, abyste měli srovnání. Právě jste ochutnali mléčnou čokoládu ze supermarketu s dvaceti procenty kakaa a náhražkovými tuky,“ prozradí průvodce ochutnávkou.
 
A tady si uvědomuji rozdíl. Jenže ten spočívá i v ceně – za 120 korun, které tady nechám za svou novou lásku, bych mohla mít pět tabulek „obyčejné“.
 
„Od dětství jsem byl milovník té běžné, z mého současného pohledu však nekvalitní čokolády,“ říká Martin Richter. „Pak jsem přišel do téhle firmy… a ty čokolády mě dostaly,“ dodává. Přiznává ale, že byznys s luxusními tabulkami se rozjíždí jen pomalu, není lehké přesvědčit české zákazníky sáhnout hlouběji do kapsy.
A podobně jako u vína, také u čokolády platí, že dokud člověk neochutná něco z vyšších pater, celkem spokojeně mlsá v suterénu. Nevědomost je vlastně sladká. A taky mnohem levnější…
 
(Převzato z časopisu Týden)

 

Máte-li dotazy, kontaktujte nás

Možnosti plateb: VISA Electron VISA MasterCard Maestro

Verified by VISA MasterCard SecureCode


© 2020, všechna práva vyhrazena cokolada.cz   |   Facebook  |  mapa stránek